Co jsou mé aktuální srdcovky, proč je nikde nepouštím, proč na sešlostech s kamarády nerad vybírám hudbu a proč mám respekt k diskotékovým DJs…
O prázdninách jsme s partou kamarádů projeli republiku obytňákem. Dlouhý přejezdy autem si vyžadují nějakou hudbu, to se ví. No a když jsme po večerech vzdali pokusy o vyluzování něčeho smysluplného z kytary, přišel čas na reprodukovanou hudbu. A tak se stávalo výrazně častějc než obvykle, že se mi do ruky najednou dostal mobil s tím, že mám taky něco pustit do beden.
Došlo mi, jak moc je ta streamovací doba vlastně úlet. Nepřipadám si tak starej, ale ani si nevzpomínám kdy se tohle stalo… Vždycky se přece řešilo, jaký se pustí CDéčko a to z deseti kousků, co zrovna byly někde k dispozici. Nikoho nenapadlo přepínat hudbu po jedný písničce, zběsile přepínat mezi několika alby a už vůbec mezi žánry a v podstatě to ani plynule nešlo. A teď máte najednou všechnu hudbu světa v kapse. Umělá inteligence uvnitř Spotify a dalších služeb se musí fakt upřímně bavit tím, co jsou lidé schopní v playlistu pustit za sebou.
Namíchat si dvojitý drink a odejít
Ale zpátky k věci. V ruce držím mobil a stojím před úkolem tam taky zařadit nějakou muziku. Možná je to jen profesní deformace, možná to ale taky znáte. Kliknete na vyhledávací lištu, ruce už píšou a v tu chvíli Vám to dojde. Vrátíte se pohledem do reality a prohlédnete si tváře kolem sebe. Hm, tak tohle ne, tohle taky ne, a co třeba…? Ne, to taky nepůjde… A tak ten telefon po chvíli vezmete a nenápadně ho pošlete dál a to i s vědomím, že zrovna ten člověk vedle vás tam pustí pravděpodobně nějakou úplnou hovadinu. Zároveň je ale daleko pravděpodobnější, že se ta blbost vsákne mezi ostatní, něž něco co má hlavu. Tohle je vůbec zvláštní princip, ale funguje. Špatná selekce sice plošně nasere všechny, ale jen do té míry, že to budou prostě ignorovat a budou rádi, že mají hudební kulisu. Jen malé procento nás smrtelníků v tichosti na chvíli odejde do vedlejší místnosti, kde si raději nalije rovnou dvojitý drink.
Ten tejden se nás naštěstí sešla dobrá parta, všichni mají dost vkus. Sice každý úplně jiný, ale ve výsledku to bylo celkem v pohodě. Za poslední roky už jsem ale párkrát zažil doslova streamovací pekla. Ten moment, kdy si všichni chtějí pustit tu svou, která se nikomu jinému stejně nelíbí a už vůbec nechápou, že každý večer má nějaký vibe, který je tak hrozně snadný úplně zbořit. Když to pak začnou rozebírat a obhajovat svoje písničky, máte pocit, že Vám praskne hlava. Když fakt upřímně milujete hudbu, je to něco jako kdyby Vám někdo před očima znásilňoval přítelkyni.
A tak přestože, a možná taky protože jsem DJ, nechávám raději playlist na mejdanech žít svým životem. Je to pro mě totiž svým způsobem dost podobná situace jako zažívají „diskotékoví DJs“. Všude se na ně snáší jenom hejt. Pravda je ale taková, že je to pekelný řemeslo. Je to vyčerpávající a strašně nevděčná práce, která se vůbec nedá srovnat s žánrovým hraním. Na vaše akce a bookingy totiž chodí publikum, které přišlo na vás nebo alespoň třeba na žánr, který obvykle hrajete. Kdo jste ale kdy kejvnul na mixování na nějaký svatbě, večírku nebo pochybné afterparty čehokoliv, asi víte, o čem mluvím. Je to peklo! Chytráci, co chtějí „tu svou“ tady byly vždycky. Díky streamovacím službám si ale dneska každej jede nějakou svojí ulítlost. Pravděpodobnost, že se jeho píseň bude hodit k předchozím skladbám, že to někdo v sále bude znát nebo že se to někomu dalšímu bude alespoň trochu líbit, je v takhle náhodně namixovanýmu publiku minimální. V jejich očích máte jen jediný úkol – bavit je. Vy se zase snažíte vyloudit něco, co bude mít trošilinku hlavu a patu. Právě v tomhle boji je zásadní část umění každého DJe. Kdo rezignuje na jeden z protipólů, stojí jako DJ za nic. Ale to je téma na obří diskuzi nebo samostatný článek.
Moje hudební doznání
Ačkoliv toho moc mezi přáteli nepustím, narozdíl od mnoha hudebních profesionálů jsem naštěstí ještě „hudebně nevyhořel“. Poslední dobou se dá říci, že úplně naopak. Každý den mě budí playlist „Discover Weekly“ a stále aktivně a naprosto bezbřeze napříč žánry vyhledávám a poslouchám novou hudbu. A tak mě napadlo, že si sem odložím pár věcí úplně mimo žánry, který obvykle hraju na akcích. Pár interpretů, kteří v poslední době udělali něco fakt skvělýho a na které nedám dopustit. Není to ale hudba, co se hodí na mejdan. Vyžaduje spíše klidný poslech, nastražené uši, otevřenou mysl a srdce. Teď mi dochází, že je to pro mě vlastně celkem intimní moment, vtipný, ale ven s tím.
Jsem magor do rytmů, od sedmi let hraju na bicí, takže chytrý rytmus je něco, co propojuje téměř všechno, co poslouchám. Navíc jsem spoluzakládal festival Mladí ladí jazz. Spoustu let jsem tak strávil připravováním pódií, sháněním a stavěním nástrojů pro jazzové muzikanty z celého světa. Právě různé zběsilé fúze jazzu s dalšími žánry, na kterých jsme nakonec dramaturgii festivalu založili, jsou něco, co mě vždycky dostávalo a vždycky bude dostávat do kolen. Za spoustu skvělé hudby tak vděčím svým bývalým kolegům z Mladí ladí, velký shoutout to Adam Kaňa, který je dodnes hlavním bookerem festivalu.
Dost chození kolem horké kaše. Tohle je Richard Spaven. Úplně s klidem můžeme říct, že tenhle britský lehce introvertní chlápík je jeden z nejlepších bubeníků na světě. Dělali jsme tu s ním nejen koncerty, ale i workshop… Ten člověk je bůh! Richard jezdí po světě za bicíma s hvězdami jako Flying Lotus, Cinematic Orchestra, Gang Starr a dodnes spolupracuje třeba i s Goldiem. V roce 2017 vydal svou první sólovou desku The Self a aby nebyla jen o něm, vzal si na ní spoustu hostů ze svého profesionálního okolí. O málo věcech, které dnes vychází lze říct, že nic podobného do té doby svět neslyšel. Ta deska je masterpiece. Dávám sem titulní skladbu The Self. Doporučuju si ale dát v klidu v celku hezky popořadě celou desku. Titulní track Spavenovi desky nazpíval Jordan Rakei, check him out. Kolem něj se dějou věci! Je svět ready na živou drum-based hudbu?
Poslední dva roky mi ale z beden častěji, než cokoliv jiného hraje jedno jméno. Od patnácti, kdy jsem brousil tam a zpátky Nirvanu se mi to nestalo. To jedno jméno je Tom Misch. Asi je to slyšet, tenhle vibe vane taky z Londýna. Tom je ročník 1995 (mám mindrák), 6 let skromně pouštěl věci na svůj Soundcloud. V roce 2018 ale vydal desku Geography, která ho vyšvihla na absolutní strop scény. Než nás všechny zamknul doma COVID, vyprodával tenhle „maník“ velké sály po celém světě. Posílám sem věc Nigthrider, která vyšla letos na Tomově nový desce What Kinda Music, kterou připravil v kolaboraci s bubeníkem Yussefem Dayesem (check him out as well). Rozhodně si ale nezapomeňte pustit i debut Geography. Všechny Tomovi věci jsou totální „moodchangers“, každá jinak, takže rozhodně nezůstaňte jen u jedné. A tenhle klip je super! 😊
Poslední dobou mě taky hodně překvapilo, jak moc poslouchám rap. Tak se stalo, že jsem už párkrát stál za gramcema a mixoval hip-hop, jen jsem furt nedošel k Bícovi z „Cool DJ School“ na slíbený lekce scratchingu. Mám toho už plnej batoh a jsou věci, kterejch se prostě nemůžu nabažit. Rap se dokonce vplížil i do nových věcí naší funkový kapely Vepřové Komety, kde hrajeme s Jenouchem (ED:GE) a Jindrou (Eight Times). Těžký vybrat jenom jednu mladou věc. Aby to nebylo jenom o britský scéně, která je prostě hodně jinde, please welcome Mr. BlabberMouf from Nizozemí.
Holandskou scénu jsem začal víc sledovat díky ESNS, největšímu evropskému showcasu nových talentů, který probíhá v kouzelném městě Groningen v severním Holandsku. Kdo nezažil a chce to někam hudebně dotáhnout, tak se jeďte podívat. Ale varuju vás, je to návykové a cestou zpátky budete mít pravděpodobně pěkný headache, nejen z holandskýho piva, ale z toho, jak moc (desítek) skvělých koncertů jste za 4 dny zažili.
BlabberMouf mě baví, protože jde proti proudu. V době, kdy je celá scéna přeplněná trapem, který je ale bohužel z 95 % úplnej trash, oživuje oldschool sound a zároveň se na té půdě nebojí experimentovat. Nečekejte žádný příliš hluboký texty, usaďte se s drinkem v klidu hluboko do gauče a užívejte si, jak si vás „bludný holanďan“ BalbberMouf nekompromisně namaže na chleba.
Tak a tady hluboký nádech, vylézt ven, vyčistit hlavu a pak úplně z jiného soudku. Vybírám totiž taky něco z tuzemské tvorby. Máme tady totiž skvělý hudebníky, který si zaslouží daleko víc pozornosti, než kolik se jim u nás dostává. Mizerná, ne upřímně, úplně ubohá „práce“ českých médií, které na současnou českou scénu naprosto kašlou a jediný, co zvládnou jsou nějaký zkorumpovaný ceny nebo hvězdičky, co nám tu zbyly od totáče. Prej o kulturu „není zájem“. Co naplat, budeme se o scénu muset dál zajímat sami a třeba své rozhodnutí časem přehodnotí. Zvlášť teď, kdy jde celá scéna držkou na podlahu to bude potřeba víc, než kdykoliv dřív. A víte co? Celá kulturní redakce v České Televizi je už několik měsíců přesunuta na koronavirus. Eh!!!
Přátelé, kamarádi, tohle je Bára Zmeková. Jestli je na český scéně jeden talent, na kterýho bych měl vsadit svoje kalhoty, je to Bára. Mít další život, věnuju ho týhle slečně, aby se její hudba dostala do každého sálu, vesnice a domácnosti. Ta nabídka tu byla, o to víc mě mrzí, že mám jen jeden. Bára je neuvěřitelně charismatická bytost, navíc dokonale srostlá se svým piánem. Naživo je vidět, jak u ní hudba vůbec nejde ani přes hlavu, ale srší jí přímo ze srdce ven ostatním přímo do jejich zaskočených nahých duší. Bára nedávno vydala své debutové album Lunaves a páni to je album! Bára se obklopila úžasnými muzikanty, kteří společně míchají dokonalý koktejl obsahující jazz, world-music, folk, elektroniku a nějaké tajné aroma. Ani výrobce asi neví přesně, co to je. Jisté ale je, že je přírodní a zdraví vysoce prospěšné. Ale stačilo, teď pšššt! Vítr se zvedá…
Tak a dejme poslední. Další „kluk“, s kterým jsme tak trochu vedle sebe vyrůstali je Adam Lanči. Většina z Vás ho bude znát spíš pod jeho uměleckým jménem Cocoman. Toho se, ale na své poslední album vzdal a vydal ho pod svým občanským jménem. Deska Přijde den je hodně jiná než staré Cocomanovi věci, ale zároveň možná nejenom já mám pocit, že tohle je teprve skutečně on. Co track, to unikát, každý trochu jinam a zároveň celá deska jako jeden krásný příběh. Tyhle „hledací“ alba nejsou úplně netypický úkaz. Bohužel ale z podstaty věci těžko hledají své publikum. I přesto, že jeho starý Cocomanovský věci mají třeba i 6 milionů zhlédnutí, tahle deska zrovna dost zapadla. Já se k ní, ale vracím pravidelně a moc rád. Podobná muzika s českými texty neexistuje. Je v ní ukryta hodně silná message a zrcadlo společnosti. Big up, Adamovi za všechno, co za svůj mladý život stihl složit, vydat a odehrát a třeba „přijde den“, kdy to společnost víc docení.
Your turn
Tak. To jest má hudební zpověď. A co vy? Máte taky nějakou současnou hudbu, co Vám láme srdce, ale těžko byste hledali příležitost, kdy a komu jí pustit? Pošlete mi jí do komentáře, zprávy někde na facebooku nebo třeba na mail. Rád se nechám inspirovat!
Autor: Honza Jelínek / MindGroove